Historie karate

Stručná historie Karate

Bodhidharma

O historii Karate-do nejsou žádné písemné materiály, a proto nevíme, kde vzniklo a jak se vyvíjelo. Jeho nejrannější historie je odvozována ze starých legend. Obecně panuje názor, že umění, později považované za Karate-do, přinesl do Číny ze západní Indie buddhistický mnich Bodhidharma (čínsky Ta mo, japonsky Daruma) na přelomu 5. a 6. stol. n. l. Bodhidharma se usadil v klášteře Shaolin (klášter "malého lesa". V provincii Chu-nan u Dengfengu na svaté hoře Sung-shan. Shaolin je považován za místo vzniku starých čínských bojových umění (Kempo, Kung-fu a Chuan-fa) a za kolébku čínského Zen-buddhismu.

Bodhidharma, 28. následník Budhy, údajně přišel do kláštera r. 523 n. l. Vyučoval mnichy zen-buddhismu a gymnastickým bojovým cvičením (Shi-pa Lo-han-sho - 18 rukou z Lo-han). Těchto 18 technik je považováno za základ později vzniklých bojových systémů.

Z kláštera se toto bojové umění postupně šířilo do celé Číny a dále až na ostrov Okinawa.

Okinawa

Často je v literatuře právě 14. století označováno za dobu, kdy se Chuan-fa dostalo na souostroví Rjú-kjú, zvláště na ostrov Okinawa, který sehrál ve vývoji Karate-do klíčovou úlohu. V této době se na ostrově usadilo 36 rodin z Číny z nichž mnozí byli mistry Chuan-fa.

V roce 1372 se okinawský král Sato dobrovolně poddrobil Číně, čímž se zesílil její kulturní vliv. V této době existovala na Okinawě sebeobranná metoda zvaná Tode (Tote) a dá se předpokládat, že byla ovlivněna čínským Chuan-fa. Dle ústního podání začátkem 14. století byla všude na Okinawě cvičena umění podobná Karate.

První zákaz nošení mečů

Roku 1479 uchopila moc nová dynastie Sho a první věc, kterou král Sho Shin podnikl, byl zákaz nošení mečů pro šlechtice i pro zemědělce. Nařídil zabavení všech zbraní a nechal je přivézt do svého sídla. Z důvodu jeho nařízení museli také všichni členové okinawské šlechty, společně se svými rodinami, žít v tehdejším hlavním městě Shuri. Jako důsledek tohoto odzbrojení vznikly dvě školy sebeobrany.

Ta první, známá pod jménem Tode, byla převážně rozvíjena a provozována členy šlechty. Ta druhá, známá jako Ryukyu Kobudo, byla rozvíjena většinou zemědělci a rybáři a užívala jednoduché nástroje jako účinné zbraně. Obě vznikly za přísného utajení. Mnozí historikové vidí podnět k rozvoji a zdokonalování Tode v tomto prvním zákazu zbraní na Okinawě.

Invaze Satsuma

V roce 1609 obrátilo Japonsko poprvé vojenské ozbrojené síly proti Okinawě. Japonsko chtělo Okinawany potrestat za to, že je nepodpořili v neúspěšné čínské válce. Invaze významného japonského rodu Satsuma tak zakončila nezávislost Okinawy i její kulturní a hospodářský rozvoj.

Poté, co Okinawu obsadil rod Satsuma, podřídil si ji a začal si dělal nárok na nadvládu nad všemi ostrovy Ryukyu. Okinawský král byl zajat a přivezen do Japonska jako rukojmí. Obyvatelé ovšem odmítali s Japonci spolupracovat, což vedlo k tvrdému omezení jejich svobod, včetně obnovení starého zákazu nošení zbraní. Přesto docházelo k početným srážkám mezi Japonci a obyvateli ostrova.

V této době zaznamenala bojová umění enormní rozmach. Různé skupiny Chuan-fa a společenství Tode se tajně setkávaly. Následkem toho se rozvíjel z kombinace mezi Tode a Chuan-fa nový bojový styl, který byl jednoduše nazýván Te (Okinawa-te). Te rozvíjelo smrtelně efektivní metody, které byly použity proti japonským utlačovatelům. Také se začalo zintenzivňovat použití různých nástrojů jako zbraní, a tím došlo i ke značnému rozmachu Kobudo. Tento rozvoj v 17. století je prvním dochovaným důkazem pro umění, které se začalo silně blížit Karate-do.

Okinawa-te

Okinawa-te je pozdější označení pro okinawské bojové umění (původně Tode nebo Te), které bylo pak ve 20. století přejmenováno na Karate. Celý systém se rozdělil v 17. století na Shorin-ryu (Shuri-te a Tomari-te) a na Shorei-ryu (Naha-te). Toto původní bojové umění bylo ovšem čistou metodou sebeobrany v protikladu k dnešnímu sportovnímu Karate se značně lišilo od později vzniklých japonských stylů (Shoto-kan-ryu, Wado-ryu, Shito-ryu, Goju-ryu aj.).

Okinawa-te stálo velmi blízko stylům čínského Chuan-fa. Všechny techniky nohou se orientovaly na střední a dolní pásmo (všechny techniky nohou, které nebyly obsaženy v Kata, nejsou původní a byly poprvé rozvíjeny v Japonsku. Jejich smysl slouží soutěžení, v okinawském sebeobranném systému nebyly cvičeny kvůli příliš velkému riziku).

Také tréninkové metody vykazují značné rozdíly mezi Okinawa-te a dnešním soutěžním Karate. Necvičilo se, aby se vyhrávalo, nýbrž aby se přežilo. To předpokládalo, že sám bojový smysl techniky nebyl v pouhém zasažení protivníka, nýbrž mnohem více v působení na vitální boby. Techniky, které se dnes vyskytují v klasických Kata, mohou být pochopeny, jen když jsou sledovány z tohoto pohledu. Mnohé z nich se v utkání nepoužívají, a to vedlo k tomu, že byly rozvíjeny v moderním Karate čisté tělesné techniky, které měnily celkovou strukturu starého umění.

Shorin-ryu v Japonsku

Začátek vývoje japonského Karate je spjat s jedním jménem, se jménem člověka, kterého všichni přívrženci tohoto umění právem pokládají za otce Karate-do: Gichin Funakoshi.

Narodil se roku 1868 na Okinawě. V dětství bydlel u svého dědečka Gifu, který byl známý konfuciánský učenec. Už během školní docházky se setkal s mistrem Anko Azato (Yasutsune Azato Peichin) a začal u něho s výukou v Karate-do. V té době cvičil karate tajně, a to vyžadovalo, aby navštěvoval svého učitele v noci. U Azata býval často na návštěvě mistr Itosu, se kterým se bavili i o filozofických aspektech bojového umění.

Po třiceti letech školní výuky požádal Funakoshi o uvolnění a věnoval se plně bojovým uměním. V roce 1916 provedl demonstraci Karate v Kyotu a v roce 1921 pro japonského prince Hirohita. V roce 1922 byl Funakoshi vybrán okinawskými mistry Shobu Kai (společenství bojových umění), aby představil Karate v Japonsku. Zároveň měl získat úctu okinawskému národu a důstojně jej v cizině zastupovat (Funakoshi byl nejen mistrem bojových umění, ale i mistrem kaligrafie a básnického umění, zběhlý v japonském jazyku a v okinawské kultuře). Měl Japoncům splnit jejich 300 let staré přání - uvolnit tajemství starého okinawského Tode. Z Japonska se Funakoshi už nikdy nevrátil. Tehdy 53-letý mistr zde věnoval zbytek svého života šíření Karate-do.

Funakoshi zemřel 26. dubna 1957. Ke konci života sestavil 20 pravidel (Shoto Nijukun), k jejichž zachovávání vyzýval,

Shoto - základní pojem

Shoto znamená v překladu "šumění pinií". Tímto slovem podepisoval Funakoshi svoje básně, které se stalo brzy velmi známé. V Japonsku se označení Shoto používalo pro styl karate, který vyučoval mistr Funakoshi. Shoto-kai znamená sjednocení Shoto-stylu a Shoto-kan znamená místo (centrum) pro Shoto-styl.

Styl Shotokan

Styl Shotokan je rozpoznatelný svými přímočarými údery, bloky a kopy z nízkých postojů. Nade vše klade důraz na správný postoj, správnou polohu kloubů a formalitu základních technik. Od experta Shotokanu se očekává, že bude provádět přesně definované základní techniky a to i za nepříznivých podmínek. V Shotokanu není místo pro nedbalost. Základní techniky jsou definovány do posledního detailu a jejich správnému provádění je přiřazena nejvyšší priorita.

Shotokan Karate-do vykazuje extrémně silný vliv samurajů, který chybí všem ostatním směrům karate. Tento vliv se do Shotokanu dostal od Sokona Matsumury, který byl na Okinawě válečníkem vysokého řádu a velká osobnost Karate. Vnitřní linie jde přes Azata až k Funakošimu. Na ostatních školách Shorin-ryu a Shorei-ryu je zase zřetelně vidět čínský vliv.

JKA

Největší frakcí Shotokan Karate je Japan Karate Association (JKA). Styl JKA je cvičen po celém světě ve více než 20 různých směrech. Původně největší organizace karate na planetě posílala své vysoce trénované instruktory po celém světě a ti tak šířili toto pojetí karate prakticky v každé civilizované zemi. Díky rivalitě a politickému manévrování však JKA nakonec zkolabovala se smrtí šéfinstruktora Masatoshi Nakayami v roce 1987. Od té doby se objevilo nespočet organizací, všechny používající ve větší či menší míře styl JKA, žádná z nich však s takovým politickým vlivem a mocí jako původní JKA.